tady je Klárčino

Čekala jsem na to dlouho. Na ten moment, kdy budu moct cokoliv. Kdy mi rodiče nebudou nic přikazovat. Začnu konečně žít a obrážet akce. A pak to přišlo. Bylo mi patnáct a svět se nezměnil. Pořád jsem chodila do školy, spát v deset a jedinou akcí byly oslavy narozeniny. Třeba se to změní až mi bude osmnáct, říkala jsem si. Je to tady. Už osmnáct dní jsem "dospělá". Oslavila jsem své osmnácté narozeniny a svět se stále točí. Žádné velké změny. Žádná obrovská životní rozhodnutí. A víte co? Najednou jsem ráda. Jsem ráda, že když se mi nechce, maminka se postará. Jsem ráda, že mi stále vaří a pere. Že mi pořád kupuje čokoládky a otravuje mě se školou. Protože čím víc se mé velké narozeniny blížily, tím méně jsem se na ně těšila.  "Budeš si moct konečně kupovat alkohol" říkali moji mladší kamarádi. "Teď to přijde, ta zodpovědnost. Už budeš velká holka" strašili mě ti ostatní, dospělí.  Nejlépe ze všech to ale vystihla má teta: "Teď už můž

P oměrně dlouhá doba uplynula od vašeho seznámení s projektem "Napiš mi". A protože je byl  květen-lásky čas, je byla ideální doba na jeho spuštění. Ano, je to tak! Minulý měsíc jsem projekt konečně spustila. Nečekala jsem, že se vůbec někdo ozve. Natož aby se ozvalo tolik báječných slečen, které milují dopisy a do téhle výzvy se mnou šly. Děkuju, vážím si vašeho zájmu.