tady je Klárčino

U ž druhý den přemýšlím, co a jestli vůbec o tom psát. Přeci jen je to dost soukromé. Trochu bolestivé. Ale takový je život. A především jste v tom všem se mnou od začátku. A tak by nebylo fér zatajit Vám tuhle část mého příběhu. Protože bez ní by to celé nedávalo smysl. Takže tedy ...

D louho jsem přemýšlela, jestli tohle vůbec vydat. Protože .. je to jiný. Je to (možná) víc jako já. Chaotický. Zmatený. Roztříštěný. Tak trochu ztracený. Nešťastný a zároveň děsně hepy. Naivní. Smutný. Osamělý. Šťastný. Opilý. Od každýho kousek. Všechno a přitom vůbec nic. Je to prostě moje! Takže tu teď ležím, zírám na monitor a hypnotizuju tlačítko publikovat. No co už. Udělám to. Prostě to zveřejním. Protože je to moje. Jsem to já. A tenhle blog, to jsem taky já. Tak si to užijte a dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Nebo snad radši ani ne.

  P rožíváte se mnou tenhle příběh od jeho počátků, proto bych se s Vámi ráda podělila o jeho konec. Šťastný konec.