tady je Klárčino

via weheartit Nesnáším   M ám ráda pocit, že jsem naplno ovládána knihou, kterou právě čtu. Je skvělé, když Vás příběh dokáže zaujmout. Ale co když Vás kniha pohltí tak moc, že nejste schopni žít svůj vlastní život? Myšlenkami stále bloudíte po jednotlivých stránkách, prožíváte utrpení hrdiny na “vlastní” kůži a příběh se Vám vkrádá i do snů. Platí tady, že  čeho je moc, toho je příliš ? Přesně tohle se mi stalo s knihou Jednou ano, dvakrát ne od Cylin Busby. 

S tejně jako můj blog, i já jsem stále zahalená jakýmsi závojem. Závojem, který čeká na slaboučké zafoukání větru, aby světu mohl ukázat, kdo se pod ním skrývá. Dnešní větrný večer je tedy ideální k odstranění závoje a představení mé osoby. Jmenuji se Klára a jak hlásá jeden z mých internetových profilů " Jsem zasněná, věčně zmatená sedmnáctka ". Ale je tahle definice opravdu dostačující? Opravdu těchto pár slov stačí k tomu, aby si o mně někdo udělal obrázek? Někomu to možná stačí, jiný by uvítal trošku podrobnější popis. A právě pro ty druhé je určen dnešní článek.

J e 15. listopadu, přesně sedm měsíců od „zaklapnutí“ mého Deníku. Ušla jsem od té doby velký kus cesty a přesto (nebo možná právě proto) se dnes vracím na místo činu. Za těch sedm měsíců se toho u mě dost změnilo. Začala jsem zase nosit sukně, zamilovala se do Paulieho a několikrát změnila svůj účes (naposledy včera a svým vlasům se za to budu sakra dlouho omlouvat ).