tady je Klárčino

 P oslední dobou sdílím stále častěji různé charitativní projekty, které mne zaujaly a které bych ráda podpořila. Co mohu udělat menšího než to nasdílet, že? Jenže už jsem začala mít pocit, že pro některé mé čtenáře to může být otravné. Přeci jen ne všichni jsou charitě nakloněni. Proto jsem se rozhodla, všechny své oblíbené projekty sepsat do jednoho článku, v němž si je pak bude moci dohledat každý, kdo o to bude mít zájem. Pojďme na to. 

Každý svoje divný období řešíme jinak. Někdo pláčem. Někdo sportem. Někdo alkoholem. Někdo čokoládou, zmrzlinou a hloupými filmy. A někdo /jako třeba já/ vínem a psaním. I proto jsem se dneska rozhodla odkrýt další z útržků mojí duše. Další básničky.

U ž druhý den přemýšlím, co a jestli vůbec o tom psát. Přeci jen je to dost soukromé. Trochu bolestivé. Ale takový je život. A především jste v tom všem se mnou od začátku. A tak by nebylo fér zatajit Vám tuhle část mého příběhu. Protože bez ní by to celé nedávalo smysl. Takže tedy ...

D louho jsem přemýšlela, jestli tohle vůbec vydat. Protože .. je to jiný. Je to (možná) víc jako já. Chaotický. Zmatený. Roztříštěný. Tak trochu ztracený. Nešťastný a zároveň děsně hepy. Naivní. Smutný. Osamělý. Šťastný. Opilý. Od každýho kousek. Všechno a přitom vůbec nic. Je to prostě moje! Takže tu teď ležím, zírám na monitor a hypnotizuju tlačítko publikovat. No co už. Udělám to. Prostě to zveřejním. Protože je to moje. Jsem to já. A tenhle blog, to jsem taky já. Tak si to užijte a dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Nebo snad radši ani ne.

  P rožíváte se mnou tenhle příběh od jeho počátků, proto bych se s Vámi ráda podělila o jeho konec. Šťastný konec.

  J ak už jsem zmínila v několika svých posledních článcích, v současné době hledám práci. Nebojte, tentokrát se nechystám fňukat ani Vám vyprávět o svých (ne)splněných snech. Tentokrát bych se chtěla zaměřit na lidi, které při tom svém pátrání potkávám a na to jak se k sobě chováme. 

  L oni touhle dobou jsem měla pocit, že mám svůj život "vyřešený". Byla jsem přijata na vysokou školu, čekalo mě stěhování s mými nejlepšími kamarádkami. " Na dalších pár let mám o svém životě jasno " běželo mi hlavou. Haha, jak naivní jsem byla. Do pár měsíců bylo jasné, že to rozhodování přijde znovu. Další otázky. Další životní rozcestí. Kam se vydat tentokrát? Přišlo vystřízlivění. Růžové brýle spadly a sklíčka se roztříštila na tisíce drobných střípků. Sny vystřídala skutečnost .

 Š la jsem dnes sama na snídani. Těšila jsem se na ní už od včerejšího večera. Vybírala jsem místo, které bude nejlepší. Srovnávala ceny a hodnocení lívanců. Nakonec (kvůli své lenosti) jsem se rozhodla vybrat kavárnu před domem. Sázka na jistotu.

  U ž jsem tady měsíc a ještě jsem nenapsala  ani čárku.  Vlastně mám pocit, že jsem se tady ještě nestačila pořádně zastavit, nadechnout a rozhlédnout se.

 Z a pár týdnů mi bude jednadvacet a nikdy jsem si nepřišla ztracenější . Mám za sebou dva semestry studia na VŠ. Studia oboru, který me nebaví a nenaplňuje. Žiju ve městě, které zbožňuju. S lidmi, které mám ráda. Přesto nejsem šťastná. Vlastně mám pocit, že od mé maturity to jde všechno tak nějak od desíti k pěti. 

  V lastně jsem tohle všechno chtěla. Nemít práci a sedět doma. Jasně to už jsem tu psala. Po několika úvahách jsem sama dala výpověď. Svoboda. Ale o tom všem už jsem jednou psala v tomhle článku. Teď to myslím maličko jinak.

  D o práce jsem nechodila ráda. Nebyla to žádná náročná práce. Žádná těžká dřina, spíš těžká pohoda. Flexibilní pracovní doba. Lehké úkoly a navíc v oboru, který studuji. To zní jako ideální práce ke škole, že? Jenže nebyla. 

  U míme být upřímní, ať už sami k sobě nebo k ostatní? Jsme sami sebou nebo všichni hrajeme nějaké role? A jak je to s upřímností tady ve virtuálním světě? Opravdu všichni žijeme tak perfektní životy, jako ukazujeme na svých profilech? Kde končí realita a začíná "hra"?

  Z as a znovu přináším inspirační článek, tentokrát na téma sebelásky, motivace a osobního rozvoje. Nebudu se jim věnovat nějak hloubkově. Ostatně, to už jsem udělala v tomhle článku . 

 Z božňuju atmosféru Olympijských her a jim podobných událostí. To, jak se lidé nadchnou a spojí. Společně slaví a nadávají na neúspěchy. Souznění. Atmosféra. Emoce.

 R ozhodla jsem se ze své rubriky Inspiruji (se) udělat rubriku pravidelnou, neboť inspirace není nikdy dost a já budu mít alespoň odůvodnění pro ty hodiny a hodiny strávené na weheartit. Baví Vás tenhle typ článků? 

 Č lánek na tohle téma jsem dnes už rozepsala. Byl plný rozjitřených emocí a mého hněvu.  Byla jsem naštvaná a zklamaná z toho, jak volby dopadly. Naštěstí mi zbytky soudnosti nedovolily článek publikovat. Řekla jsem si, že ho nechám uležet a vydám ho později. Až nebudu mít tak horkou hlavu. Čím déle jsem nad tím ale přemýšlela, tím více jsem cítila, že ten článek není správný. Že té zloby a hněvu bude dnes všude kolem spousta a že bych se tedy měla vydat jinou cestou.

  S ebeprezentace mi vždycky dělala velký problém. Ti, co mě znají, si teď pravděpodobně klepou na čelo. Ale já to myslím vážně! Abych to tedy uvedla na pravou míru, nikdy mi nevadilo recitovat, předvádět své prezentace a celkově mluvit před lidmi. Poslední zbytky studu jsem odbourala při své letní brigádě na zámku a provádění jsem propadla!

  S ebeláska je /zvláště v poslední době/ hodně opakované téma. Vyjadřuje se k tomu kdekdo a ani já nejsem vyjímkou. Myšlenka na tenhle článek mi v hlavě vykvetla při jedné z ranních cest do práce. Seděla jsem, pila jsem si svůj meruňkový čaj a usmívala jsem se na okolní svět. V tu chvíli mi došlo, že jsem od svých patnácti let ušla pěkný kus cesty.  Z malé ušlápnuté holky s rovnátky se stala /pořád malá/ holka, která se nebojí vzít si sukni nebo výraznou rtěnku. A že to byl pro mě dřív sakra problém!

  M ám uvnitř sebe spoustu vnitřních bitev. O tom, s kým a jak budu trávit svůj čas. Jaká budu. Co budu dělat a jakým směrem se bude můj život ubírat. Svádím tyhle svý malý velký bitvy den co den a to mě posouvá dál.

článek z tak trochu jiného soudku   K přemýšlení nad tímhle tématem mě přivedly blížící se volby. Téma v poslední době útočící ze všech stran. Téma důležité a klíčové pro naši budoucnost. Pokud už tedy volebních řečí máte plné zuby, tento článek klidně přeskočte. Nebo možná raději ne, protože opakování je matka moudrosti. Navíc v mém dnešním článku nepůjde tak úplně o tuto konkrétní blížící se volbu, jako spíše o právo volby všeobecně.

 J estli mám něco vážně ráda, je to prohlížení obrázků na weheartit. Jsem schopná trávit hodiny jejich prohlížením a "shromažďováním" na svém profilu. Ale o tom už jsem tady, myslím, psala. V dnešním článku bych se ráda věnovala něčemu jinému a to konkrétně samotné inspiraci, kterou právě z daných obrázků čerpám.