tady je Klárčino

Předtím J e prvního července osm hodin ráno. Pomalu se šourám rozehřátými uličkami Telče. Za pětačtyřicet minut začne můj první pracovní den. Potí se mi ruce a nervozitou se mi třepe hlas. Mám pocit, že se mi z hlavy vypařily všechny texty, které jsem se na tenhle den učila.

Čekala jsem na to dlouho. Na ten moment, kdy budu moct cokoliv. Kdy mi rodiče nebudou nic přikazovat. Začnu konečně žít a obrážet akce. A pak to přišlo. Bylo mi patnáct a svět se nezměnil. Pořád jsem chodila do školy, spát v deset a jedinou akcí byly oslavy narozeniny. Třeba se to změní až mi bude osmnáct, říkala jsem si. Je to tady. Už osmnáct dní jsem "dospělá". Oslavila jsem své osmnácté narozeniny a svět se stále točí. Žádné velké změny. Žádná obrovská životní rozhodnutí. A víte co? Najednou jsem ráda. Jsem ráda, že když se mi nechce, maminka se postará. Jsem ráda, že mi stále vaří a pere. Že mi pořád kupuje čokoládky a otravuje mě se školou. Protože čím víc se mé velké narozeniny blížily, tím méně jsem se na ně těšila.  "Budeš si moct konečně kupovat alkohol" říkali moji mladší kamarádi. "Teď to přijde, ta zodpovědnost. Už budeš velká holka" strašili mě ti ostatní, dospělí.  Nejlépe ze všech to ale vystihla má teta: "Teď už můž

P oměrně dlouhá doba uplynula od vašeho seznámení s projektem "Napiš mi". A protože je byl  květen-lásky čas, je byla ideální doba na jeho spuštění. Ano, je to tak! Minulý měsíc jsem projekt konečně spustila. Nečekala jsem, že se vůbec někdo ozve. Natož aby se ozvalo tolik báječných slečen, které milují dopisy a do téhle výzvy se mnou šly. Děkuju, vážím si vašeho zájmu.

M áte rádi dopisy? Já je zbožňuji. Ráda dopisy posílám, ještě raději je dostávám. To napětí, když trháte obálku a jste zvědaví , kdo si dal tu práci a dopis vám poslal. A pokud je v obálce ještě malý dáreček, to je teprve radosti.

U ž několik dní zírám na prázdnou stránku blogspotu a přemýšlím, co psát. Chtěla bych, moc bych chtěla. Ale slova chybí. Už zase. Prsty mi utíkají po klávesnici, hledají správný směr. Tam a zase zpátky. Stejně rychle jako se slova objevují, zase mizí. Mažu své myšlenky a říkám si, kam se poděla všechna má kreativita? Kam zmizela ta slova, kterými jsem dříve bez problémů plnila spousty stránek? Kam se podělo mé staré já? V poslední době dělám spoustu věcí, které jsem dělala dříve. Poslouchám stará alba, čtu básničky, fotím. Jen to psaní mi nejde. Chybí mi slova. Nedaří se mi všechny své myšlenky vměstnat do vět, smysluplných textů. Topím se v tom. Tak moc bych v některých věcech chtěla být jako dřív, ale zároveň hrozně toužím po tom být jiná. Navzdory téhle své tvůrčí krizi jsem v poslední době spokojenější než kdy jindy. Užívám si první jarní dny, plánuji léto. Pokud všechno půjde podle plánů, stane se ze mě na měsíc slečna ze zámku. Nejdřív mě ale čeká učení spousty textů,

N ějak se to seběhlo a já už přes měsíc nesepsala ani jeden příspěvek. A ano, hádáte správně. Tohle nebude slibované shnutí #100happydays.

V ím, že dnes mělo vyjít další shrnutí #100happydays (vlastně už druhé vynechané, oops). Jenže v poslední době je všechno dost na houby. Počasí, moje nálada. A tak by bylo trochu hloupé tvářit se, jak hrozně happy jsem a publikovat sluníčkové posty, no ne?

U ž tři dny mám rozepsané další  shrnutí #100happydays . Jenže mi to stále nějak nejde přes ruce. Neustále mažu, předělávám. Jen první věta už měla  (nejméně)  tři verze. Mám před sebou shromážděné fotky, chybí jen popis. Jak dát ale něčemu význam, když se tak těžko hledají slova? Zvolila jsem pro dnešek tedy pro dnešní článek trošku odlehčenější téma, na kterém se (ne)dá nic zkazit. Tenhle blog už si nějaký čas vedu (páni, už jsou mu skoro čtyři měsíce!) , ale ještě jsem se Vám pořádně nepředstavila. Přemýšlela jsem tedy, jakou formu představení své maličkosti (slovní spojení jako dělané pro mě) zvolit. Nakonec jsem se rozhodla připravit článek se 30 zajímavostmi o mé maličkosti .

J e po vysvědčení, konečně. Mám pocit, jako kdyby mi někdo rozvázal kazajku, ve které jsem byla poslední týdny uvázaná a já se mohla po dlouhé době pořádně nadechnout. Musím přiznat, že na své letošní vysvědčení nejsem pyšná. Celé pololetí jsem si jen tak proplouvala od písemky k písemce, kašlala na to. A výsledek tomu, bohužel, odpovídá.

via weheartit J e neuvěřitelné, jak ten čas letí. Právě teď započínám čtvrtý týden po boku #100happydays , kdo by to byl řekl. Když jsem připravovala tenhle článek, došlo mi, že uplynulý týden byl báječný. Místo, abych fňukala nad nedostatkem fotek, jsem se nemohla rozhodnout, které fotky do dnešního článku dám a které "jen" uložím do počítače. Byl to boj, to vám povím. Nakonec jsem však vybrala a vám přináším svých dalších 7 happy days . 

via weheartit N ápad na tenhle tag jsem našla na blogu Crazy New Days a protože knihy zbožňuju, rozhodla jsem se ho publikovat i já. Tak jdeme na to :).

via weheartit A bych pravdu řekla, hledat v každém dni něco pozitivního je pro mě čím dál tím složitější. Přeci jen se blíží konec pololetí. Testy a zkoušení se kupí. Do toho je pořád zima. Chybí mi slunce a dny strávené venku. Už aby bylo zase hezky. I přes skepsi se mi ale povedlo vydolovat v každém dni něco, co mi alespoň na chvilku zvedlo náladu.

N ěkde jsem četla, že o tom, zda se Vám kniha bude líbit, rozhodnou první tři věty. Přesvědčily by vás ty z Eleanor a Parka? „Už se ji nesnažil přivést zpět. Vracela se, jen když sama chtěla, ve snech, ve lžích a střípcích déja vu. Třeba cestou do práce, zahlédne z auta zrzavou holku, stojí na rohu a on by na krátkou zalykavou chvilku přísahal, že je to ona.“ Mě přesvědčily, proto jsem se do tohoto, punkrockem a pravou láskou provoněného, příběhu pustila. A rozhodně nelituji.

via weheartit - upraveno M áme za sebou druhý lednový týden, můj první týden s Happy days challenge . Pojďme se teď společně podívat na to, jaký byl.

via weheartit - upraveno M ám moc ráda různé výzvy a challenge. Loňský rok jsem strávila plněním fotografické 365 days challenge. A ačkoliv se mi někdy fotit nechtělo (a někdy ani nebylo co) jsem ráda, že svých (skoro 365 fotek mám. Krásně se u toho vzpomíná. Tak mě napadá, zajímal by Vás shrnující post z této challenge? A abych pravdu řekla, najednou mi ta "povinnost" něco fotit chybí. Samozřejmě, fotím si do své mobilní a počítačové "galerie", ale to není ono. Však vy mi určitě rozumíte ;). Když jsem tedy u kamarádky na blogu  narazila na příspěvek do 100 HAPPY DAYS challenge, začala jsem nad svou účastí také přemýšlet. A protože mým největším přáním do nového roku je zůstat šťastná a publikování mých fotek mi dělá radost, zdá se mi to jako ideální kombinace. Co myslíte? Přemýšlím tedy jen nad tím, v jaké formě své příspěvky přidávat. Přeci jen nechci každý den přidávat na blog (někdy i bezvýznamné) fotky. Možná bych mohla zvolit podobnou formu

via weheartit Ještě jednou krásný nový rok vám všem! P ůvodně jsem si s Vámi chtěla podělit o rekapitulaci svého minulého roku. Jenže v uplynulém roce jsem s Vámi strávila pouze dva měsíce a to je na rekapitulaci trochu málo, nemyslíte? Pokud by však někoho můj rok 2014 přeci jen zajímal, může se na útržky z něj podívat na instagramu . Takže dnes o tom, jak báječný ne bude rok 2015 a co se pro to chystám udělat.