tady je Klárčino

  P okud jste četli můj poslední článek , víte, jaký byl pro mě rok 2017. Byl zlomový a v mnoha ohledech přinesl skvělé věci. Na druhé straně byl ale plný nejistot, strachu a smutku. A s touhle divnou směsicí pocitů jdu i vstříc novému roku. Přesto všechno ale věřím, že ten nový rok bude lepší. A spolu se svým růžovým diářem udělám všechno proto, abych měla být za co vděčná.

  Z božňuju diáře, zápisníky, barevná lepítka a další papírenské  zbytečnosti  nezbytnosti. Stejnou měrou zbožňuju i plánování, zapisování a s tím spojené těšení na všechno, co přijde. Konec roku je tedy pro mě naprostý ráj. Vždyť kdy jindy nechat v papírnictví půl výplaty za všechny diáře, lepítka a zvýrazňovače? 

 V ážení a milí, čtenáři i náhodní kolemjdoucí, z celého srdce bych Vám chtěla popřát klidné a pohodové Vánoce. Spoustu radosti, cukroví, vína a pohádek. Mějte se rádi, buďte na sebe hodní a užijte si ten dnešní sváteční den plnými doušky. Hodně odpočívejte a smějete se, ať do toho nového roku vstoupíte s úsměvem a plní sil. Zkrátka a dobře, přeji Vám všem jen to nejlepší! S láskou, K.  ♥

  P oslední dobou se cítím zvláštně. Tak nějak všelijak. Smutek i štěstí. Klid i nekonečný strach z toho, co bude v novém roce. A vždycky, když takhle (ne)cítím, píšu. Popisuji stránku za stránkou, v telefonu se mi v poznámkách hromadí útržky myšlenek. Chaos. 

  Z božňuju cestování, spontánní nápady a svého bratrance. A právě troška stačila k tomu, aby namíchala jeden z nejlepších výletů roku 2017.

via weheartit^^   U mím být sobecká, nepřející i hamoun. Na druhou stranu mi vždycky přišlo tak nějak přirozené pomáhat. Občas pomoct starší paní s nákupem, podržet někomu v domě dveře, poslat dárcovskou sms.

Vyhodila jsem to do koše, všechny ty představy, plány a ideály malý Klárky. Všechny ty naivní sny mýho mladšího já sepsaný na papíře. Věci, který se nikdy nesplní a lidi, kteří už se nikdy nevrátí.  Životní plán mýho šestnáctiletýho já. Je to až úsměvný, jak moc se mi od té doby změnil svět. Přibyly šrámy na duši, pár vrásek na čele a spousta vzpomínek. Všechno je teď jiný. Ani lepší, ani horší. Všechno je to opravdový, a takový jaký to má být. 

 J sem schopná strávit celé odpoledne tím, že projíždím svou "nástěnku" na Weheartit. Dokola a dokola si prohlížím všechny ty inspirativní obrázky, které jsem si osrdíčkovala. Je to pro mě určitým druhem relaxace a také inspirace a motivace k vytváření hezčích a lepších fotek. A právě o tom bude můj dnešní článek. O fotkách , kávě a mé /malé/ obsesi týkající se focení západů slunce . Než se ale dáte do prohlížení, pusťte si k tomu tuhle krásnou písničku. Ideální podzimní, jak říká má sestřička.

 J sem dost nerozhodný člověk a dělá mi problém vyjadřovat svoje emoce. Takže se mi občas stane, že rozepíšu osobní článek a pak nevím. Nevím, jestli ho zveřejnit. Jestli už jsem nepřekročila tu svou pomyslnou hranici. Tu, kterou tak těžko překračuju. V takových chvílích tady mám /naštěstí/ spoustu skvělých lidí, kteří mi poradí. Kteří už se nediví tomu, že se nemůžu rozhodnout. Které nepřekvapí, když jim řeknu: "Když já nevím". Jsou to ti, kteří mě znají, mají mě rádi a vždycky jsou ochotni mi pomoct s rozhodováním.  Jedním z nich je i Míša z blogu Little talks . A právě díky ní si dnes můžete přečíst tenhle článek. Článek o mých nejbližších.

 O bčas si sednu a píšu. Myšlenky mi létají hlavou a prsty se rozbíhají po klávesnici. V takových chvílích se cítím šťastná a vím, že je všechno tak, jak má být. A právě tak vznikl i dnešní článek. Snad se Vám bude líbit! ♥

autumn essentials Nakonec je sice článek úplně o něčem jiném než jsem plánovala, ale to už tak bývá. Člověk míní, život myšlenkové pochody mění.    M iluju léto. Dlouhé dny a ještě delší noci, kdy s vínem v ruce sedíme na kopci a pozorujeme západ slunce. Spaní pod stanem, koupání v rybníce a večerní grilování. Letní kino, drinky na zahrádce a pozorování hvězd. Výlety, poutě, festivaly a moje narozeniny. Práce na zámku, prázdniny v Telči a každodenní setkávání s historií míst, ve kterých jsem vyrůstala. To všechno (a mnohem víc) je moje každoroční léto. Ano. chybí mi letní tábory - běhání po lese, koupání v rybníce a noční bojovky. Ale i když už jsem "dospělá", léto miluju a snažím se si ho vždy užít plnými doušky.

 N emám ráda pocit, že nemám "do čeho píchnout". Pořád potřebuji mít pocit, že mi pod rukama něco vzniká. Mít se k čemu vracet a zároveň neustále objevovat nové a nové projekty a příležitosti.  Také mám ráda charitu. Vždycky jsem byla ten člověk, co si koupí na ulici odznáček a jednou za rok pošle peníze na Světlušku (ale neříkejte to tatínkovi, on to nerad vidí) .  A do třetice všeho dobrého, ráda všechno (a všechny) organizuju. Což se sice ne vždy setká s pochopením, ale je to velmi užitečná vlastnost. 

 J e to zvláštní, jak rychle čas běží. V jednu chvíli si hrajete na dospělost, zařizujete imaginární byt a najednou je to všechno realita. Vybírám si byt, objednávám nábytek, stojím v obchodě mezi regály a přemýšlím, který prací prášek je nejvhodnější. 

 M yslím, že už by se to dalo nazvat jakousi posedlostí. Den co den se vykláním z okna naší koupelny a snažím se skrz fotoaparát alespoň maličko zachytit kouzlo toho daného okamžiku, kdy se nebe zbarví všemožnými barvami a den se chýlí ke svému konci. 

 K přemýšlení nad tím, co mě dělá šťastnou, mě přivedla kniha "Okamžiky štěstí" od Patrika Hartla. Ten je podle mě jedním z nejlepších českých autorů současnosti a baví mě i jako osobnost (určitě se podívejte na nějaký rozhovor s ním).  Životní příběh Jáchyma a Veroniky mě bavil (i když ten Jáchymův trochu víc) a několik dní po přečtení knihy jsem si sestavila vlastní seznam okamžiků, kdy se cítím opravdu šťastná.

 P íšu tenhle článek už přes dva měsíce. Někdy prostě přijde chvilka, kdy se nadchnu a píšu. Prsty mi běhají po klávesnici a snaží se zachytit proud mých myšlenek. Ale stejně rychle jako nadšení přišlo, tak rychle také mizí. A přesně o tom tenhle článek je.