31/10/2018

Už druhý den přemýšlím, co a jestli vůbec o tom psát. Přeci jen je to dost soukromé. Trochu bolestivé. Ale takový je život. A především jste v tom všem se mnou od začátku. A tak by nebylo fér zatajit Vám tuhle část mého příběhu. Protože bez ní by to celé nedávalo smysl. Takže tedy ...

Dostala jsem výpověď. Bylo to neočekávané. Bylo to nepříjemné. Ale stalo se to a teď už s tím nic neudělám.

Když se to stalo, nevěděla jsem, jak se zachovat. Chtělo se mi brečet. Seděla jsem naproti svému šéfovi a rozmrkávala slzy. "Nehodíte se k nám, nejde Vám to. Ale věřím, že najdete práci, kam se budete hodit." to je to poslední, co mi z našeho rozhovoru utkvělo v paměti. Zbytek už byly formality. Podepsat papíry. Vyplnit dotazník a odevzdat čip. Rozloučit se s kolegyněmi a zabouchnout za sebou dveře. Navždy.

Výdech. "Co budu dělat? Co řeknu doma? A proč zrovna já? To opravdu v práci nevydržím ani měsíc?" znělo mi cestou domů hlavou. Jako každá zoufalá holka jsem šla a koupila si zmrzlinu. Venku foukalo, lidi se zahalovali do šál a já si koupila nanuk.

Po příchodu domů jsem napsala našim. A přišla úleva. Nikdo se nezlobil. Nikdo se divně nekoukal. Spolubydlící mi jako podporu koupila víno <3 Mamka mi hned začala hledat nové inzeráty. Svět se nezbořil.
Seděla jsem v posteli, pila víno a cítila se vlastně spokojená. Už nikdy tam nemusím. Nikdo už nebude zkoumat mojí produktivitu. Nebudu se muset bát, co jsem udělala špatně. Nebudu muset volat nepříjemným lidem. Nikdy víc.

Zdá se, jako bych se opět ocitla na začátku října. Časová smyčka. Opět bez práce. Sedím doma, zatímco moje spolubydlící chodí do školy a do práce. Sedím a hledám, kam půjdu dál. Opak je ale pravdou. Jsem mnohem dál než na začátku měsíce.

Mám nové známé. Vyzkoušela jsem si kancelářskou práci. I přes svojí nechuť k telefonování jsem volala spoustě, mnohdy velmi nepříjemných, lidí. Napsala desítky emailů. Uzavřela několik kampaní a naplánovala nespočet schůzek. Vařila kafe a na ranních poradách se učila mluvit před cizími lidmi. A nakonec jsem zažila svůj první vyhazov. Tuhle zkušenost bych si tedy klidně odpustila, ale všechno je tak, jak má bejt.

Nechci být sentimentální, ani ufňukaná. Opravdu si myslím, že je všechno tak, jak to má být. Měla jsem si to vyzkoušet a teď zamířím zase o dům dál. Třeba tam na mě čeká práce snů, ale třeba taky ne. Možná to bude jen další příšerná zkušenost. To se ale nikdy nedozvím, pokud to nezkusím. A já to zkusit chci. Protože teď, teď už se nebojím. Po tomhle divném měsíci a nepříjemném vyhazovu, totiž musí přijít něco božího. Rovnováha.

P.S.: Pokud je někdo z Vás z Brna a věděl by o nějaké supr čupr práci (nejlépe s okamžitým nástupem), let me know!