11/10/2018

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle vůbec vydat. Protože .. je to jiný. Je to (možná) víc jako já. Chaotický. Zmatený. Roztříštěný. Tak trochu ztracený. Nešťastný a zároveň děsně hepy. Naivní. Smutný. Osamělý. Šťastný. Opilý. Od každýho kousek. Všechno a přitom vůbec nic. Je to prostě moje!

Takže tu teď ležím, zírám na monitor a hypnotizuju tlačítko publikovat. No co už. Udělám to. Prostě to zveřejním. Protože je to moje. Jsem to já. A tenhle blog, to jsem taky já. Tak si to užijte a dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Nebo snad radši ani ne.

Sáhla jsem v knihovně

po sbírce básní.

Tak jako vždycky.

Bez rozmyslu.

A v jejích útrobách,

na každé stránce,

v každém písmenku,

nalezla jsem

sebe samu.

Můj život je jen série praktických rozhodnutí.

Škola.

Práce.

Ty.

Všechno to byly jen logický kroky.

Potlačit to, co chci.

Dělat to.

Co se má.

Tak se to dělá,

Tak je to správně.

Ale pro koho?

Pro mě?

Pro tebe?

Pro ostatní?

A co když chci něco úplně jinýho?

Vždyť zakázaný ovoce přeci chutná nejlíp.

Jsme.

Dvě děti.

Ztracený ve světě.

Zmatený.

Naivní.

Opuštěný.

A chceme se.

Držet.

Cítit.

Bezpečí

a

lásku.

Najít (se).

Otisknout jeden v druhým.

A být.

Spolu.

Sami.

Dítě ztracený.

Zmatený.

Ale šťastný.

Jsem.

Možná (trochu) opilý.

Životem.

a

levným vínem.

Tak mi dej ruku

a pojď

se mnou projít

celým světem.

P.S.: Díky všem svým kámošům, co tohle všechno četli dávno před Vámi. Chválili. Poslouchali moje fňukání. A dodávali mi odvahu k tomu, abych šla s kůží na trh. Ještěže Vás mám! <3