Holka ze zámku

Předtím

Je prvního července osm hodin ráno. Pomalu se šourám rozehřátými uličkami Telče. Za pětačtyřicet minut začne můj první pracovní den. Potí se mi ruce a nervozitou se mi třepe hlas. Mám pocit, že se mi z hlavy vypařily všechny texty, které jsem se na tenhle den učila.

Cestou k zámku potkávám některé své kolegy, kteří mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí. To mi dodá trošku odvahy. Ta se ale vypaří přesně ve chvíli, kdy neumím otevřít bránu. Ale Kláro! Copak nevíš, která strana je levá?
Po chvilce boje se dostávám dovnitř. Potkávám své nové kolegy a jsem pověšena na krk jedné z nich. Dnes se samostatnému provádění ještě vyhnu.

„Tak zítra už sama, ne?“ loučí se se mnou kolegové a já jen bezduše přikyvuju. Vzpamatuj se, Kláro!

A je to tady!

Je druhého července, čtvrt na tři – má první samostatná prohlídka. „Tak hodně štěstí, Klárko. Lidi ve čtvrt jsou vždycky fajn“ loučí se se mnou na šatně a já odcházím vstříc novým začátkům.

Teď

Je třetího srpna, čtvrt na tři. Měsíc od mojí první prohlídky a tři dny od začátku mých prázdnin. Uteklo to jako voda a dny na zámku jsou už jen pouhou vzpomínkou. Vzpomínkou, která mě rozněžní, rozesměje a trošku rozesmutní. Byl to nádherný měsíc.

Teď už poznám renesanční umění od barokního. Znám legendu o dělení Vítkovců. Naučila jsem se rozdávat a přijímat komplimenty. Ale hlavně jsem poznala báječné lidi, díky kterým byly ty (hlavně první) dny snesitelnější.

Jsem nadšená a obohacená o cennou zkušenost. Zkušenost, kterou mi už nikdo nevezme.