Jako na horský dráze

 Za pár týdnů mi bude jednadvacet a nikdy jsem si nepřišla ztracenější. Mám za sebou dva semestry studia na VŠ. Studia oboru, který me nebaví a nenaplňuje. Žiju ve městě, které zbožňuju. S lidmi, které mám ráda. Přesto nejsem šťastná. Vlastně mám pocit, že od mé maturity to jde všechno tak nějak od desíti k pěti. 

I proto jsem se rozhodla udělat krok k lepšímu a podala jsem si přihlášku na svůj vysněný obor. Naivně jsem věřila, že mě vezmou a já si užiju léto s čistou hlavou a jasným plánem do budoucna. Jenže mě nevzali /úplně slyším, jak se mi život směje za mojí naivitu/. Vím to sotva chvíli, takže úplně nevím, jak si s touhle informací poradit.

Chvíli jsem smířená, chvíli je mi z toho hrozně smutno. Víte, všemožné články, blogy, povídky a básničky píšu už hrozně dlouho. Navíc studovat žurnalistiku byl vždycky můj sen.Vlastně ani pořádně nevím, proč jsem si tam jednu z přihlášek nepodala už loni. Asi jsem to se svým snem vzdala. Všichni mi říkali, že psát můžu i bez toho, aniž bych ten obor vystudovala. Že bude logickým krokem pokračovat ve studiu knihovnictví, ze kterého jsem maturovala. A mě přišlo, že mají pravdu. Že to celé dává smysl. Navíc střední škola mě bavila, tak proč to nezkusit?!

Co si budeme povídat, z nadšení jsem vystřízlivěla poměrně rychle. Přednášku co přednášku jsem si říkala: "Co tady sakra dělám?" A do hlavy se mi postupně začala vkrádat myšlenka, že je čas plnit si sny. Že je čas udělat další krok k vysněnýmu cíli. Splnit přání tý desetiletý Klárce, která snila o tom, že píše pro všemožný noviny a časopisy. Jenže "svět není továrna na splněná přání". A tak tu teď bezradně sedím, poslouchám soundtrack k filmu Love, Simon /z něj je i písnička na konci článku/ a přemýšlím o tom, že život je opravdu jako horská dráha. Jednou jsi nahoře, jednou dole.

V půli června odjíždím do Itálie. Čeká mě měsíc a půl práce u moře. Chtěla jsem si tam jet odpočinout, ale v hlavě už mít jasnou vizi, nějaký cíl. Ale nemám nic. Nic než zmatek v hlavě a na kontě další nesplněný sen. Vím, že to nakonec bude dobré. Že jedním neúspěchem život nekončí. Naopak. Otevře mi další dveře, ukáže další možnosti. A třeba nakonec budu šťastnější. Na úplně jiném místě, s jiným životním plánem.

Jen teď, chvíli po tom, co jsem se dozvěděla výsledky, mi to celé přijde takové ztracené. Jako kdybych se obrovskou rychlostí řítila dolů z horské dráhy. Bojím se a mám chuť křičet. Přesně jako ti lidé, které vídáme ve filmech na horské dráze. Ale dobře vím, že po pádu musí přijít vzestup. Vždycky po pádu přijde vzestup. Vždyť celý náš život je takový nahoru a dolů. Stejně jako se jaro střídá s létem, úspěchy v našem životě střídají neúspěchy. Štěstí střídá smutek. Občas se nám daří, jindy ne. Ale tak to má být. Rovnováha.

A tak pevně věřím, že i tenhle déšť se přežene a zase vyjde sluníčko /bože, co to používám za přirovnání?/. Ale vážně, bez jakéhokoliv patosu a sentimentu prostě vím, že to všechno dobře dopadne. Že to všechno, co se děje má nějaký smysl a nakonec mě to dovede ke šťastnému cíli. Jen ta cesta bude trnitější a náročnější, než jsem si myslela.


P.S.: Pokud byste si rádi přečetli něco pozitivnějšího než můj článek, navštivte Jinej Vesmír! Stojí to za to ♥