9/7/2018

 Už jsem tady měsíc a ještě jsem nenapsala  ani čárku. Vlastně mám pocit, že jsem se tady ještě nestačila pořádně zastavit, nadechnout a rozhlédnout se.

Pořád se tady něco děje. Pořád je co dělat, s kým být. A do toho všeho práce nad hlavu. Někdy mám pocit, že se ani nestihnu probrat ze spaní a už se zase kvapem blíží další večer.

Dny tady letí šílenou rychlostí. Ráno brzy vstát, připravit a následně sklidit snídaně. Pak si chvíli odpočinout, nabrat síly na obědy. Všechno poklidit a rovnou připravit na večer. Půl druhá, padla. Je čas vyrazit k vodě. Trošku se opálit a užít si to moře, které mi všichni tolik závidí a u kterého trávím sotva pár hodin denně.

A zatímco klienti dál leží na svých lehátkách a Italové se vrací ze siesty, mě čeká návrat do práce. Nachystat menu na další den, rozdat talíře a příbory. Rozdělit dezerty a předkrmy. Pořád se usmívat a donekonečna odpovídat na (občas) hloupé dotazy. Všechno to uklidit a rovnou připravit na další den, protože ráno se hodí každá půl hodinka.

Pracovní den mi pak většinou končí kolem deváté večer, kdy mám ještě trošku čas porozhlednout se po městě. Dát si drink, večerní zmrzlinu, znovu a znovu se usmívat a zdravit všudypřítomné hosty našeho hotelu.

Co si budeme povídat, práce u moře rozhodně není jen sranda a pohoda, jak si mnoho lidí myslí. Je to těžká práce. Práce, která nikdy nekončí a ktera chodí všude za vámi.