náhody (ne)existují

 Šla jsem dnes sama na snídani. Těšila jsem se na ní už od včerejšího večera. Vybírala jsem místo, které bude nejlepší. Srovnávala ceny a hodnocení lívanců. Nakonec (kvůli své lenosti) jsem se rozhodla vybrat kavárnu před domem. Sázka na jistotu.

Výborný kafe, ještě lepší dorty a fajn personál. Přesto jsem ráno ležela v posteli a nechtělo se mi vyrazit. Nechtělo se mi vyrazit, protože jsem šla sama. Sama na kafe a dort jsem šla už nesčetněkrát, přesto jsem před odchodem z bytu hořečnatě hledala  knížku, za kterou bych se v kavárně mohla schovat. Proč? No přeci aby o mně nikdo nemluvil. Aby se nikdo nepodivoval nad tím, že jdu sama na snídani a jen tak tam sedím a civim. Jako kdybych někoho zajímala! Nevím proč, ale za tu dobu, co jsem nebyla v Brně, se ve mně zase utvořil jakýsi blok. Strach ze samoty. Strach z divných pohledů. A tak to pro mě byl dnes ráno obrovský krok z komfortní zóny, ačkoliv to pro mě bylo dříve zcela běžné a ještě mě to bavilo. Zvláštní, že?

První knížka, kterou jsem při tom svém zběsilém pátrání v bytě objevila, byl Minimalismus od Inkoustové tečky. Hodila jsem jí tedy do kabelky a vyrazila. Knížku mám už několikrát přečtenou tam i zpátky, nalistovala jsem tedy libovolnou stránku a tam TO bylo!

 „Když to vezmu hodně povrchně, tak přesně proto nenosíme rtěnku, klobouk, a neladíme zelenou s modrou. Proto schováváme tetování před příbuznými. Proto se stydíme jít do restaurace a vychutnat si své jídlo o samotě, když na nás nikdo z přátel nemá čas. Proto zůstáváme s chlapem, co nás mlátí. Proto neodejdeme z práce, abychom si otevřeli svůj vysněný krámek se zdravou výživou. A proto si nebarvíme vlasy na růžovo, i když bychom to možná chtěli alespoň jednou zkusit. Děláme v podstatě jen to, co je bezpečný, přijatelný a o čem se nebude tolik mluvit. Protože nemáme odvahu a bojíme se reakcí. Nutno říct, že často naprosto zbytečně.“ 

V tu chvíli mi to došlo. Jak hloupě jsem se chovala. Chtěla jsem se před světem schovat do knihy, jako kdyby bylo trestné jít sama na snídani. Jako kdybych nemohla jen tak sama sedět a pít kávu, jen proto, že žádná z mých kamarádek nemá čas. Na zbytek snídaně jsem knihu odložila a pozorovala cvrkot parku kolem mě. A víte co? Nikdo se na mě divně nedíval. Každý má totiž svých starostí a problémů dost. Někdo má s sebou svoje kamarády, kterým se chce věnovat a někdo jiný má zase své důvody, proč na té kavě sedí sám. Každý máme zkrátka to svoje.

O vykračování z komfortních zón přemýšlím poslední dobou poměrně hodně.

Zrovna minulý týden jsem šla sama na koncert. Kazdy z kamarádů měl své plány a já moc chtěla tohle vystoupení vidět. V půlce týdne jsem tedy koupila lístek (to abych nemohla couvnout) a těšila se na sobotu. Když ovšem došlo na den D, začala jsem být nervózní. Co tam budu sama dělat? Co když bude někdo divně koukat? A jsme zase u toho! Zase ten strach z názoru druhých, zase ten divný pocit. Přitom naprosto zbytečný. Všechny nás totiž spojila Pokáčova hudba a dobrá nálada. Zpívali jsme, poslouchali a nikdo neměl čas rozhlížet se po ostatních.

Vlastně celé tohle léto je pro mě takovým krokem z komfortní zóny. Odjet sama do cizí země, mezi cizí lidi se mi ještě nedávno zdálo jako mission impossible. A vidíte, zvládla jsem to! Bylo to sice náročné, ale jak říká mamka "Byla to zkušenost!"

A vo tom to je! Pojďme vykračovat z komfortních zón, překonávat sami sebe a žít život. Choďme sami na snídani, do parku, kina nebo divadla. Kupujme sami sobě knížky, kafíčka nebo třeba plyšáky. Zkrátka se mějme rádi a naučme se užívat si čas jen sami se sebou.  Stojí to za to!