13/6/2019

Tenhle příspěvek jsem rozepsala tak tisíckrát. Slova natočila tak milionkrát. A přesto (nebo možná právě proto) to pořád nebylo ono. Něco tomu chybělo. Nebylo to stoprocentní. Po konzultaci s několika mými kamarádkami (díky!) jsem se ale rozhodla to vydat takové, jaké to je. Nedokonalé. A moje. Tak pojďme na to! 

Znáte to taky? Ten přetlak někde uvnitř? Tu energii, kterou musíte dostat ven? Tak přesně tak jsem to měla s touhle svou první nahrávkou. Ani se mi tomu nechce říkat podcast, protože do toho to má ještě dost daleko. Mám se ještě co učit. Mít lepší mikrofon. Nahrávat jinde než v kuchyni u otevřenýho okna. 

Možná jsem mohla počkat. Vydržet. Pilovat. Trénovat. A pak to vydat. Ale to já neumím.Když něco vytvořím a mám pocit, že je to dobré, musí to ven. Protože kdybych jen chvíli otálela, už to nikdy nespatří světlo světa. Takže tady to je, dámy a pánové. Můj první "podcast".

Abych pravdu řekla, nazývat to podcastem se skoro až stydím. Ale co to tedy je? Video? Kdepak. Mluvené slovo? Nejspíš. Vlastně je jedno, kdo a jak tomu bude říkat. Protože jak všichni víme, nálepka není důležitá. Důležitý je obsah. O tom, jaký ten obsah je, ale nechám rozhodnout Vás. 

Svět není továrna na splněný přání a tak se nám některý sny nesplní, ať chceme sebevíc. Ale víte co? Není to konec světa. Naopak. Je to jen další příležitost začít znovu. Jinak. A třeba i lépe než jste si vůbec kdy dokázali představit. Věřte mi. Možná Vám to tak teď nepřipadá. Svět vidíte černě a máte pocit, že už nikdy to nebude ono. Chápu. Taky jsem to tak měla. Dlouho. Dokonce bych řekla, že až moc dlouho. Ale po roce a dalším nepřijetí (ten můj život je opravdu tragikomedie), už se mi ten svět tak černý nezdá. Naopak. Cítím se teď mnohem lépe.

A tak Vám všem, kteří jste si něčím takový prošli nebo si tím právě procházíte, přeji, aby v tom vašem životě zase vyšlo slunce!

P.S.: Na závěr bych ráda poděkovala své sestře, bez které by tohle všechno nejspíš nikdy nespatřilo světlo světa. Díky ní zvuk dostal podobu. #milujudekuju