(ne)dokonalá

Nějak se to seběhlo a já už přes měsíc nesepsala ani jeden příspěvek. A ano, hádáte správně. Tohle nebude slibované shnutí #100happydays.

Já nevím,co to se mnou je, ale nějak mě přestalo bavit vymýšlet si ke každé fotce nějaký "happy" popisek. Nejdůležitější je přeci ten dobrý pocit, který mě donutil tu fotku udělat, ne? Nemusí o tom hned každý vědět. A tak si říkám, jestli jsem se svojí zbrklostí zase do něčeho neuvrtala.

Jasně, tohle je můj blog a můžu si s ním dělat, co se mi jen zamane. Ale když už jsem to slíbila. Jaký názor na to máte vy? Stojíte vůbec o #100happydays posty?

Celkově to jde se mnou v poslední době z kopce. Čím starší jsem, tím méně koníčků mám. Dříve jsem četla, psala, fotila, navštěvovala zdravotnické kurzy. A teď? Poslední knížku jsem přečetla asi před měsícem (devadesáti stránkovou povinnou četbu jsem četla tři dny). Můj růžový Canon leží na dně šuplíku a jediné, co občas vyfotím jsou nějaké fotky na instagram. Blog i všechny ostatní rozepsané věci leží ladem a ze zdravotnických kurzů si pamatuji leda tak číslo na záchranou službu. Jediné, čemu v poslední době věnuji svůj volný čas je sjíždění instagramu a sledování Gilmorových děvčata.

K zamyšlení nad blogem (a mnou samotnou) mě přivedla i zpráva od mé kamarádky (snad jí nebude vadit, že jí tady ocituji).

"Mám pocit, že se šíleně moc snažíš, aby tvůj blog byl dokonalý. Ale to přeci být nemusí. Je to tvůj prostor vypsat se. Všechno je tam vážně moc hezký ale nejsem si jistá, jestli tě v tom úplně poznávám."

Čím víc nad její zprávou přemýšlím, tím víc mi dochází, že má pravdu. Tohle všechno opravdu nejsem já. je upravená verze mojí maličkosti. Taková, jakou bych chtěla být. Chtěla bych umět napsat perfektní texty. Mít krásné fotky. Ale taková nejsem.

Jsem náladová, zasněná, naprosto obyčejná holka s velkými sny. A přesně takový by měl být můj blog. Nedokonalý, ale můj.