Být jako Carrie

Pořád řeším, zda na blog psát nebo ne. Ano, vím, že teď spíše nepíšu. Ale myslím na vás a na tohle svoje malé dítko poměrně často. 

K sepsání tohoto článku mě vedl včerejší večer strávený ve společnosti Carrie Bradshaw. Říkáte si, co má tahle ikona společného s mým blogem? Možná nic, možná úplně všechno.

Víte, vždycky se mi líbil její život. Skvělé kamarádky, báječný byt, pan Božský a dráha spisovatelky na volné noze. To je přesně to, co jsem bych chtěla v životě i já. 

Blogy a psaní celkově bylo dlouho mou nedílnou součástí. Už jako malá jsem "skládala" básnička, psala povídky a někdy v deseti letech jsme se sestrou napsaly svou první knihu, haha.
Potom přišlo období blogů. Můj "Deník velkého originálu v malém těle", třídní blog a blogy, které jsem měla s někým. V deváté třídě přišlo jakési smutné období a s ním i anonymní blog, kam jsem psala vše, co cítím ( v té době už totiž celá rodina věděla o Deníku a nebylo tam úplně bezpečno).

Přišla střední škola a s ní i čím dál tím méně času. Období nárazových článků v podstatě o ničem a úplné uzavření Deníku. Z internetu jsem se ale úplně nevytratila, začala jsem totiž psát pro internetový magazín Generace 21.
Následovalo několikaměsíční přemítání, zda bylo uzavření Deníku tím správným rozhodnutím, které vyústilo v tenhle blog.

První týdny jsem měla spoustu elánu, nápadů a chuti do psaní. Ale jak to tak u mě bývá, brzy ta chuť opadla a já se na všechno (pomalu, ale jistě) vykašlala.
Nastalo další období opravdu nárazových článků. Sem tam něco přibylo, ale byly to spíše jen takové výkřiky do tmy.

Tohle divno období naprosto vystihuje článek Píšu, tedy jsem. Vlastně i do mé současné situace by se většina těch myšlenek dala aplikovat. 

Zlom pro mě nastal loni v červnu, kdy jsem spustila projekt Napiš mi!, do kterého se zapojilo neuvěřitelné množství slečen (děkuju♥). To mi dodalo spoustu energie a rozhodla jsem se to zase rozjet ve velkém. Ale příšlo léto a najednou se objevila spousta jiných, v tuchvíli lepších věcí, než psát na blog.

A od té chvíle je to tu zase takové nijaké. Články spíše nepřibývají a já si procházím dvěma fázemi. V té první mě mrzí, že nejsem jako ostatní blogerky. Pravidelně nepřidávám, možná se málo snažím. Jsem líná a neschopná.

Ve druhé fázi jsem pak k sobě malinko mírnější (možná si jen ospravedlňuji své chování,). Vždyť já nejsem jako ostatní blogerky! Je jasné, že i můj blog bude tím pádem jiný. Vždyť je odrazem mě samé. A stejně jako já i můj blog má své stinné stránky. 

A tak to má být, ne? Máme být sami sebou a vytvářet si svět takový, jaký chceme. Tímhle bych se teď chtěla řídit i na svém blogu. Psát si o čem, kdy a jak chci. Protože jak už jsem dávno zjistila, hrát si na něco mi nejde. Necítím se pak ve své kůži a práce, kterou odvádím, není dobrá.

A přesně to bych do nového roku chtěla popřát i vám "Buďte sami sebou a vytvořte si kolem sebe svět tak, jak chcete".

Snad brzy na viděnou u dalšího článku!

/nevím, jak se ze článku o mé tvůrčí krizi stalo novoroční poselství, ale to nevadí. Někdy je fajn popustit uzdu svým myšlenkám!/